Pravěcí lidé, starý dub

28. února 2012 v 23:48 | Snivec |  Sny
Běžím přírodou a za mnou běží pravěcí lidé. Vím, že jsou spjatí s přírodou. Mám pocit, že běží za mnou. Utíkám, aby mě nedostihli. Strach z nich ale nemám. Když se otočím, vidím, že neběží za mnou. Na tváři jednoho z nich vidím pohrdavý úšklebek. Jeho pohled říká "Snad si nemyslíš, že se honíme zrovna za tebou."

Nízký kopec, na jeho vršku rovinka. Na tomto kopci je vysoká věž se schodištěm. V dálce za ní je další vysoká věž (něco jako Ještěd). Obě věže jsou spojené lanovkou. Na zemi v trávě bezstarostně posedávají lidé a povídají si. Jako by tu byl nějaký velký sraz. Všichni jsou natočeni směrem dolů, do údolí. Jakoby se tam mělo odehrát nějaké představení.

Na cestě mě doprovází společnice - moje sestřenice.

V dálce nad hlavami lidí se kupí mraky. Nikdo si jich nevšímá, ale já vidím, že jeden z mraků se změnil v hrozivé čelisti. Ty se opakovaně otvírají a zavírají. Ukazuju je se zájmem sestřenici. Mám pocit, že je to hrozba, ale nebojím se já, ani sestřenice.

Sestřenka chodí po kopci s fotoaparátem a fotí. Říkám jí ať dává pozor. Svah kopce je příkrý. Nedbá toho a fotí dál. K mému úleku uklouzne a upadne. Ztratí se mi z očí a já běžím za ní. Vidím, že je v pořádku. Nic se jí nestalo. Ztratila pouze fotoaparát, ale usmívá se a nic si z toho nedělá.

Některé z lidí znám. Přisedám k nim a srdečně se s nimi vítám. Mám radost, že je vidím a oni mají radost, že vidí mě. Říkají mi, že už jsme se dlouho neviděli. Mezi těmito lidmi je i můj bývalý vedoucí z práce. Také mě vítá a chová se ke mně velmi kamarádsky. Trochu se stydím, že jsme mezi sebou měli kdysi spory. Lidé prohlížejí mapy. Jedna z žen (mám pocit, že ji znám) říká - ty budeš řídit. Dávej ale pozor - v zatáčkách je štěrk a sníh, tak to trochu klouže.

Vím, že v lese za kopcem je místo, kde stojí starý dub. Vím, že tam pořádají "pravěcí lidé" slavnosti. Je těžké se tam dostat. Ne každý je zván. Z dálky (z míst s dubem) jsou slyšet bubny - slavnost tam právě probíhá. Nabízím sestřenici, že ji tam zavedu. Říkám jí, že ten dub uzdravuje. Vím, že toto místo je schováno v lese tak, aby jej každý nenašel. Vím, že já ale cestu najdu.

Jdeme v řadě po schodech na věž. Jde nás spousta. Po cestě jsou různé krkolomné překážky. U jedné hrozí, když špatně šlápnu, že se zřítím dolů. Vzpomínám si, že jsem tudy už jednou šel. Šlo nás více. Dva z nás stáli u této překážky, měli tam natažená lana, a každému pomáhali. Dnes to tak nebylo. Nechci nic riskovat a hledám jinou cestu. Tu nalézám. Je mnohem jednodušší a bezpečnější.

Tím sen končí.
 

Láska k Bohu

17. listopadu 2011 v 0:17 | Snivec |  Úvahy
Zkouším to neustále. Stále klepu, buším na ta obrovská vrata. Jsem tvrdohlavý, až drzý. Ale nevzdávám to. Věřím. Věřím v to, že Bůh tam, tady, či někde jinde - prostě je. Snažím se. A pořád cítím, že to není ono. A tak jednou, zdál se mi sen. Stál jsem u okna a zatahoval závěs. Do toho zazněl hlas. "Stejně tak, jako teď zatahuješ závěs, aby skrz okno nešlo tolik světla, stejně tak ty přede mnou zavíráš svou duši, aby do ní nešlo Boží světlo."
Láska k Bohu. Tak to je přesně to, s čím mám veliký problém. Bůh, jak je o něm vyprávěno v Bibli, je mužského rodu. A to mi, jako heterosexuálovi, brání v tom, oddat se mu celým srdcem. A to přesto, že bych chtěl. Ano, určitě je tím myšlen asi jiný druh lásky. Avšak já, chci-li být k sobě upřímný, se přes toto jen tak nepřenesu. Můžu Boha respektovat, obdivovat, poslouchat - naslouchat mu, ale upřímná láska to není. Byla-li by to bohyně, měl bych to mnohem snazší. Bylo by to pro mne velmi jednoduché. Takhle mi však něco schází. A myslím si, že je to právě jedna za věcí, těch nejdůležitějších.
Přivádí mne to však na další a další myšlenky. Homosexualita některých kněží. To přece nemusí být vůbec náhoda. Tito lidé už jen tím, že jsou homosexuálové, to mají v lásce k Bohu mnohem jednodušší. Jejich cesta je přímá, jak jen to jde. A proto může být (a to je jen můj soukromý odhad, který se může rozcházet se skutečností) v zástupech věřících dost velké procento "čtyřprocentních".
Proto možná i ženy můžou mít lepší pozici v nalézání Boha. Může jim to být bližší, než nám mužům. Avšak nestala se někde chyba? Je Bůh mužského rodu? Proč se nesmí Bůh zobrazovat? Proč by nemělo být vyslovováno či psáno jeho jméno? Možná proto, aby se člověk nedostal do rozporu, o kterém se zmiňuji v úvodu. Pokud je Bůh duchovní nehmotná bytost, nemusí být ani mužem, ani ženou.
Co s tím? Pokud s ním chceme komunikovat, musíme přeci vědět, ke komu mluvit. Musíme přesně zacílit své myšlenky, modlitby. Pokud nám někdo léta ukazoval Boha jako muže a mluvil o něm jako o muži, tak my se k němu modlíme jako k muži. Dojdou k němu potom naše modlitby? Nemáme tedy špatné telefonní číslo, na kterém se nikdo neozývá? Pokud by to bylo tak, jak píšu, tak ten, kdo nám dal toto špatné číslo, udělal obrovskou chybu s nedozírnými následky. Zobrazil Boha, dal mu jméno a přiřadil mužský rod. Svedl nás na scestí. Třeba proto se nám některým může zdát, že je Ten, Ta, To strašně daleko.

Obr

13. července 2011 v 2:14 | Snivec |  Sny
Odpoledne. Slunce pálilo a tak jsem šel raději okrajem lesa. Příjemný chládek, zpředu vál chladivý vánek. Přímo přede mnou se otevřela veliká mýtina. Uprostřed ní se něco zalesklo. Vedle záblesku jsem uviděl průhlednou bílou postavu, která mě gestem zvala k ní. Vešel jsem na mýtinu a šel k tomu místu.
Opět to samé odpoledne, opět záblesk. Tentokrát zleva. Opět mýtina a v dálce les. Opět postava, která mi gestem ukazovala, abych přišel k ní.
Vyprahlá písčitá země. Je sem tam seschlá vegetace. Deset metrů přímo přede mnou skála. U ní klečelo několik, asi římských vojáků. Klečeli svým pravým bokem ke mně, na jednom koleni, v levé ruce před sebou štít, v pravé oštěp zapřený do země, trčící šikmo vzhůru před ně. Sledovali dění v dálce před nimi. O dva metry dále, před nimi, stál obr. Byl dvakrát, třikrát větší než vojáci. Byl k nim zády a hleděl také vpřed. Tančil nějaký válečný tanec. Když dotančil, obrátil se na mne a řekl. A toto se stane všem těm, kteří mluví proti Bohu. Vezmi své přátele a přijď k tomuto rozhraní. Potom se otočil a odešel.
Komentář: Po chvíli, co jsem se probudil, jsem si zapnul počítač. Byla tam čerstvá zpráva - letadlo s Polskou delegací se zřítilo v Rusku.
Rozhraní jsem v tom snu chápal jako bránu, místo vstupu.
 


Kniha

2. července 2011 v 23:38 | Snivec |  Sny
1. 7. - 2. 7. 2011
Viděl jsem před sebou velkou knihu. Byla velice silná. V ní mnoho drobného písma. V duchu jsem se ptal, co je to za knihu. Odpověděl mi hlas "Toto je kniha veškerého člověčenstva. Každý člověk je zde zaznamenán. Odkud pochází a jaký je jeho rodokmen." Tím tento sen končil.

Strážce

7. června 2011 v 0:26 | Snivec |  Sny
Byl jsem někde v nemocnici. Z čekárny jsem přišel do ordinace. Byla tam starší paní doktorka, která mi měla sdělit moji diagnózu. V okamžiku, kdy mi ji chtěla říci, však dostala záchvat epilepsie. Snažil jsem se jí pomoci. Držel jsem ji v náručí. Když záchvat odezněl, začali jsme si povídat. Došli jsme až k tématu "děti". Ona se velice rozčílila. Děti neměla a nikdy prý mít nebude - jsou podle ní jen rozmazlení parchanti. Dal jsem se do pláče. To ji udivilo a ptala se, proč brečím. Odpověděl jsem "Protože je mi vás líto, protože jste nezažila lásku rodiče k dítěti, protože vám bylo odepřeno to krásné, co já denně prožívám."
V té chvíli se objevil nějaký strážce, následován skupinkou ostatních. V tom snu jsem věděl, že po mě už dlouho jde. Pochopil jsem, že mne velice nenávidí a že mě chce zničit. Aby mě umlčel, okamžitě vytáhnul zbraň a vystřelil. Chtěl mě trefit do hlavy, ale zasáhnul jen pravé rameno. Věděl, že další rána by byla podezřelá a tak si vymyslel nějaké falešné obvinění. Odvedl mě do vězení.
Ve vězení jsem ležel na studené kamenné zemi, zraněný a bez pomoci. Přišel strážce. Nabídl mi úlevu, když se mu podvolím. Odmítl jsem. Začal mi tlačit prsty do rány. V tom snu jsem cítil velikou bolest. Začal jsem pochybovat, zda se nepodvolit, aby ta bolest skončila. Ale pak se ve mně zvedla vlna odporu a rezolutně jsem odmítl, ať je bolest sebevětší, nepodvolím se. Strážce odešel. U opasku se mu houpaly falické symboly.
Tři vězni, kteří doposud leželi na kavalci, se opatrně zvedli a dívali se, jestli je už strážce pryč. Potom vstali a začali kolem mne stavět něco jako hnízdo z ostrých bambusových tyčí. Věděl jsem, že jakmile ho postaví, tak už se strážce ke mně nebude moci dostat.
Sen se přehoupnul do druhého obrazu.
Několik andělů mi letělo na pomoc. Letěli přes jezero, travnatou pláň. Přilétli na nějaké nádvoří, vypadalo to ale jako nádvoří nějaké bývalé továrny. Rozpoutal se boj. Slyšel jsem, jak některý z andělů říká - "Jsou velmi silní."
Bojoval jsem společně s anděly proti strážcům. Na dalším nádvoří jsem však uviděl obnaženou krásnou dívku. Přestal jsem bojovat a chtěl jsem jít za ní. Po chvilce jsem si uvědomil, že je to léčka. Vzpamatoval jsem se a utíkal jsem na pomoc andělům. Přiběhl jsem do nějaké malé místnosti, která měla kamenné zdi. Zde byl jeden z andělů přikovaný ke zdi. Myslel jsem si, že je mrtvý. On však ke mně otočil hlavu a řekl - nedělej si se mnou starosti, pokračuj, nevzdávej to.

Stavba lidstva

7. června 2011 v 0:03 | Snivec |  Sny
Viděl jsem obrovskou rotundu. Nebyla dokončená. Chybělo dostavit klenbu. Díval jsem se shora dovnitř. Byla plná lidí. Nějaké obrovské ruce dokončovaly stavbu této klenby. Do toho zazněl hlas "Dokončuji stavbu lidstva. Již stavím jeho klenbu."

Komentář: Někdy v roce 2004.

Léčba v hangáru

6. června 2011 v 23:56 | Snivec |  Sny
Pamatuju, že jsem někam jel autobusem. Byl to něco jako meziměstský autobus. Jeli jsme někam, za nějakým cílem, který měl souviset s léčbou lidí, kteří v tom autobuse jeli. Průvodcem byl nějaký starší pán. Najednou nechal autobus zastavit. Říkal - už není čas, budeme to muset udělat tady. Zajeli jsme do nějaké haly, která byla poblíž. Vybral si mne jako pomocníka. Lidé k němu postupně přistupovali a dostávali od toho pána léky, které jsem mu já podával. Potom vrzly dveře a objevil se tam můj kolega z práce. Nesrozumitelně mumlal, zakrýval si oči, a odešel východem na konci haly. Z výrazu toho pána jsem pochopil, že nemá cenu ho léčit, protože on sám nechce. Pak jsme tam všichni seděli a na něco čekali. Byla tam zima. Najednou jsem tam byl se svou ženou. Aby nám nebyla zima, rozdělal jsem malý ohníček a zahřívali jsme si nad ním ruce. Tím sen končil.

Povodně

6. června 2011 v 23:52 | Snivec |  Sny
Zdálo se mi, že stojím se svou rodinou uprostřed panelového sídliště. Byla nás tam malá skupinka lidí. Najednou jsme v dálce uviděli obrovské, cihlově červené letadlo. Letělo blíž a blíž, ztěžka a pomalu. A klesalo pořád níž. Všichni jsme trnuli hrůzou, co se stane, protože letělo nad obydlenými domy. Ještě se snažilo otočit směr, pak mu ale upadlo ocasní kormidlo a letadlo spadlo na jeden z paneláků. Úplně ho celý rozsypalo. Bylo to celkem blízko nás. Všichni jsme věděli, že bude následovat výbuch. Báli jsme se, že by nás mohl sežehnout jeho plamen. K tomu výbuchu pak opravdu došlo. Nebyl tak velký, takže jsme si všichni oddechli, ale mě v tu chvíli napadlo, že po něm přijde tlaková vlna. Na všechny jsem zakřičel, ať si lehnou. Lehli jsme si a čekali. Držel jsem svoji dcerku a ženu tak, aby se jim nic nestalo. Přišel velký vítr, spousta prachu, vzduchem létaly drobné části lehčích předmětů. Když se vlna převalila, někdo řekl, že teď pěkně sprchne. Běžel jsem o kus dál, do takového dolíku, kde byly různé předměty. Byl tam také natažený igelit. Ten jsem strhnul a běžel s ním ke své rodince, abych je tím přikryl. Mezitím začalo drobně pršet. Řekl jsem, že teď musíme odsud pryč. Utíkali jsme pryč a najednou jsem před očima uviděl dlouhý seznam. "Co to je za seznam?" zeptal jsem se. Nějaký hlas odpověděl " to jsou města, která budou trpět povodněmi". Zarazilo mě to, těch měst tam bylo opravdu hodně. Určitě více než přes stovku. Najednou byl seznam pryč. Snažil jsem se vzpomenout, jaká města tam byla, ale žádné jsem si nezapamatoval. Později mi na mysli vytanulo "Heřmanův Městec".

Komentář: Zdálo se někdy kolem 8. 7. 2009

Indián

7. dubna 2011 v 22:36 | Snivec |  Sny
Krásné letní slunečné počasí. Já jsem šel prostředkem silnice a za mnou dav lidí. Byla to normální asfaltka, ale na ní ani jednou auto. Nejdříve cesta vedla městem, později domy prořídli. Pak už jen silnice vedla mezi poli, lemována stromy. Mírně se svažovala dolů, do listnatého lesa, kde byl chládek a příjemná pohoda. Došli jsme k závoře. U ní stál něco jako strážce. Nechtěl nás pustit dále. Dohadovali jsme se spolu, ale on byl neústupný. Říkal jsem lidem za sebou, že on nás musí pustit, že na to nemá právo. Když s ním ale nebylo hnutí, vzdal jsem to. Řekl, jsem lidem, že vím, kudy se má jít, ať jdou za mnou. Šli jsme tedy jinudy. Tato druhá cesta vedla dovnitř skály. Zavedl jsem tam ty lidi, ale pak jsem si uvědomil, že sebou nemám svoje děti. Prodíral jsem se tedy davem zpátky a hledal je, ale nemohl jsem je najít. Uviděl jsem svojí ženu. Měla na sobě bílý kožich a nějaké šperky. Jakoby se odněkud zvesela vracela, z nějaké oslavy. Nechal jsem ji být a hledal dál svoje děti. Uviděl jsem před sebou skálu a řekl si, že když na ní vylezu, tak lépe uvidím. Šlo to ale špatně, měl jsem na zádech obrovský batoh a byl jsem s ním neohrabaný. Když jsem se konečně vydrápal na takovou skalní plošinku, uviděl jsem tam indiána. Seděl tam, plný klidu a pozoroval krajinu. Sundal jsem si ten obrovský batoh a při tom jsem shodil batoh toho indiána, měl ho jen takový lehký, maličký. Zachytil ho, narovnal, ať nepadá. Nic neřekl, jen se na mne podíval se soucitem a zároveň s otázkou v očích - proč taháš tak velký batoh? Pak už jsme se jen oba beze slov dívali na tu krásnou krajinu. Bylo tam nádherné velké jezero a stromy.

Požáry v městě

7. dubna 2011 v 22:29 | Snivec |  Sny
2. 3. 2010. Byl jsem v nějakém městě. Všude byl zmatek. V tom městě na různých místech hořely domy. Stál jsem u jednoho, který hořel. Vedle byl druhý dům, a ten pomalu začal doutnat. Majitel tohoto doutnajícího domu stál vedle mne a jen se na to odevzdaně díval. Najednou někdo rozrazil dveře toho domu zevnitř. Byla to žena toho majitele. Před sebou tlačila kolečko, ve kterém měla peřiny a vyháněla z domu své děti. "Máš rozumnou ženu, snaží se alespoň něco zachránit, nestojí jen a nekouká," řekl jsem tomu muži. Nato on vběhnul do domu a začal také zachraňovat svůj majetek.
V dálce jsem viděl, jak jedou hasičská auta. Přemýšlel jsem, za jak dlouho tady budou, ale pak mi došlo, že těch požárů je ve městě více, a že buď přijedou až za dlouhou dobu, nebo nepřijedou vůbec. Řekl jsem si, že tomu muži pomůžu. Že by třeba pomohlo, kdybychom vzali obyčejné kbelíky s vodou a alespoň se snažili něco málo uhasit. Viděl jsem opodál nějaké lidi, tak jsem šel nejdříve za nimi, aby nám pomohli, protože mi bylo jasné, že ve dvou bychom to nezvládli. Řekl jsem jim to, ale nikdo se k tomu neměl.
Muž/majitel mezitím otevřel garáž a vytahoval z ní různé věci, které chtěl zachránit. Mne napadlo, že když mi ty věci bude podávat a já je budu odnášet do bezpečí, půjde nám to rychleji. Obrátil jsem se na ten hlouček lidí a čekal, že se někdo z nich rozhodne pomoci. Ale nestalo se tak, otočili se a šli pryč. Jeden jen utrousil "ať si poradí sám," a také se otočil a odešel. Byl jsem rozhořčený, jak se můžou lidé chovat tak sobecky a probudil jsem se.

Kam dál